|
V listopadu minulého roku se v gay a lesbickém měsíčníku České televize LeGaTo objevilo několik umělců a umělkyň, kteří hovořili o svém umění v kontextu své gay a lesbické identity. Všichni do jednoho prohlásili, že své umění jako gay či lesbické nevnímají, neboť odmítají „nálepky“ , které jim připadají omezující. Proč tomu tak je? Zatímco v jiných zemích se pravidelně konají výstavy a vydávají knihy, které s pojmy „lesbické umění“ a „lesbická umělkyně“ pracují, u nás horlíme proti „nálepkám“ ještě dřív, než tuto otázku vůbec otevřeme. Jsme tak napřed ve vnímání umění bez hranic a bez přívlastků? Nebo tak pozadu, že zatím nejsme schopni či odmítáme reflektovat, že v umění existují (byť explicitně nevyřčené) hierarchie, pohledy a pozice, z nichž některé jsou výhodnější než jiné? Lesbická tvorba, nebo chcete-li tvorba lesbických umělkyň, poskytuje obrovskou příležitost, když obrací klasický autorský pohled, který je historicky a tradičně pohledem mužským (tzv. male gaze) a heterosexuálním. Tvorba, kterou vytvářejí lesbické umělkyně, má potenciál, aby nastavila zrcadlo tomu, kdo se dívá, a dovedla ho k zamyšlení nad tím, co vidí a proč to tak vidí (a to lze říci samozřejmě jak o autorech, tak divácích...). Co vidí lesbické umělkyně prostřednictvím své zkušenosti, se zcela jistě liší od „způsobů vidění“ heterosexuálních umělců, žen i mužů. Sešla jsem se proto s několika českými lesbickými výtvarnicemi, které se ke své identitě otevřeně hlásí, a poprosila je, aby se – jako umělkyně a jako lesby – zamyslely nad tím, jak „lesbický rozměr“ své tvorby vnímají a jak chápou pojem „lesbické umění“.
|